Jaké to vlastně bylo:

Vyplujeme z Olympic maríny u města Lavrio nedaleko od řeckých Athén. Loď je zde vyvázána od prosince 2020, kdy byly dokončeny všechny opravy. Vzhledem ke stále platícímu zákazu rekreační plavby, který byl v Řecku vyhlášen v listopadu 2020 a stále platí, nám bude umožněna pouze plavba za účelem opuštění Řecka. To znamená, jakmile vyplujeme z maríny, již nesmíme nikde v Řecku přistát a musíme plout do mezinárodních vod. V tuto chvíli v Itálii, kam směřujeme, rekreační plavba není omezována. Co však bude platit za 14 dní než doplujeme k Římu nám nikdo garantovat nedokáže, to všichni kolem sebe již rok vidíme v době Covidového šílenství. Už tento fakt sám přidává této misi na dobrodružnosti. Držme si palce.

Než dorazí posádka mám ještě dost práce. Instaluji zpět nezávislé topení Webasto, které jsem přivezl po opravě. Další úkol je nainstalovat novou radiostanici kombinovanou s AIS (systém automatické identifikace lodí). Chvíli před půlnocí mám vše hotovo. Posádka přistane na letišti v 1 hodinu po půlnoci. Musím pohnout s úklidem, aby se sem vešli.

Vidím, že instalace AIS se podařila. Ihned po zapnutí jsem se objevil na webové stránce Marine traffic.

V pondělí jsme se připravili na vyplutí. Stejně nefoukal pro naši trasu použitelný vítr. Severní vítr se má rozfoukat až v úterý ráno. Ten bude pro nás dobrý, protože z Lavria musíme plout kolem řeckých břehů Peloponesu na jih, kde změníme kurz na západní. Nakoupili jsme zásoby, umyli loď a na port police jsem vyřídil náš odjezd z Řecka.

V úterý ráno podle plánu vyplouváme.

Už nesmíme v Řecku přistát. Jaké procesy ohledně covidu nás čekají v Itálii zatím nevíme. Odjezd z mariny byl podezřele klidný, očekával jsem podle předchozí zkušenosti z prosince, kdy jsem jenom vyplul otestovat novou takeláž a plachty po dokončené opravě lodi a do 5 minut byl u mne hlídkový člun, aby ověřil, že mám tuto zkušební plavbu povolenou. Tentokrát nic. Nikdo si nás nevšímal. Možná proto, že jsem nově do lodi nainstaloval AIS transpondér, tak nás prostě coast guard viděla na monitoru. Vítr byl ještě slabý a my se vlekli rychlostí 3 uzle. Vypadá to na velmi klidnou plavbu.

V klidu jsme uvařili a pojedli oběd. Zadní vítr v průběhu dne postupně zesiluje. Plujeme jenom na genou podepřenou pňem. S příchodem noci vítr stále sílí přes 20 uzlů a my letíme vpřed rychlostí nad 7 uzlů. Posádka postupně o jídlo, na rozkolébané lodi vlnami od zadního větru, ztrácí zájem. Vypadá to, že další dny budou postní.

Já registruji další změnu od předchozích let. Dříve se z VHF rádia ozývala ostatní komunikace a předpovědi počasí či různá varování, ale dnes díky tomu jak ostatní lodě na AIS vidí i jméno mé lodě, tak na mne daleko častěji volají. Z kraje noci mne z odpočinku vytrhává volání z nákladní lodi, abych točil doleva. Nakonec si všimli, že jsme plachetnice a uhýbají nám oni. Po půlnoci mne zase volá pasažérská loď CONSTELLATION aby mi sdělila, že jen driftují k jihu bez pohonu. Jinak AIS funguje výborně, vidím všechny lodě s AIS v okruhu 32 mil a pokud nějaká by se při vzájemném míjení přiblížila pod nastavenou hranici 0,3 míle, tak nám zde spustí alarm.

Ve středu ráno máme celo trasu na jih Egejským mořem za sebou. Otáčíme kolem ostrova Kythíra a vzhůtu do Iónského moře směr Itálie. Se zbytky posledního signálu aktualizuji meteorologická předpovědní data, abych měl na následující dny co nejspolehlivější předpověď. Zde se potýkáme s protivětrem, přímou cestou k Itálii to nepůjde. Modeluji několik strategií a vybírám jižní oblouk. To znamená, že pojedeme co nejostřeji proti větru ale i přes to budeme následující dva dny tlačení mírně k jihu. Ve čtvrtek v noci vítr dle předpovědi zesiluje. Dáváme na obou plachtách 2. ref. Refování genoy (přední plachty) nejde. Genoa s povolenou otěží se divoce třepotá ve větru a pořád nejde navinout. Až za hodnou chvíli zjišťuji, že se vytrhla kladka ze svého úchytu a lano pro navíjení genoy se láme o hranu stoperu, který jsme tím zničili. Lano natahuji k zadní vinšně a genou konečně jsem schopen svinout. Plujeme dál bičováni vodní tříští z vln. Pohyb v lodi je možný jen s vynaložením veškerých sil a zapojením všech končetin. Další škodu zjišťuji na přístroji SPOT, který se stará o odesílání naší aktuální polohy družicovou sítí. Do SPOTU se protlačila slaná voda a postupně ničí jeho elektroniku. Od teď jsme se zastavili na on-line mapě. Drsné moře si vybírá další daně. Jde o prokopnutou mřížku reproduktoru a patrně něčí nohou také prolomenou membránovou klávesnici na ovládacím panelu motoru. Do ovládacího panelu tím zatekla mořská voda a postarala se o zničení jeho elektroniky. Startovat motor naštěstí jde i bez ovládacího panelu. Jen neuvidím kontrolku oleje, teplotu, otáčky a nebude fungovat alarm přehřátí. Celý čtvrtek do lodi buší vlny vysoké 3,5 m a vítr v poryvech 35 uzlů.

Směny se střídají ve 4 hodinových intervalech s posunem 2 hodiny. To znamená, že každý z 5 členné posádky má 4 hodiny službu u kormidla a 6 hodin odpočinku. Loď ostře stoupá proti větru a leží v náklony přes 30°, kdy se pohyb po nohou stává nemožný. Na směnu a ze směny se všichni přemisťují za použití všech svých končetin a všech sil.

Páteční ráno nás vítá zklidněním. Hladká mořská hladina, boční západní vítr a slunečný den. Čas na obrat a plavbu severním kurzem. Po dvou dnech dochází k vaření jídla a také jeho konzumaci - jak úžasné. Pokouším se opravit SPOT , elektronika byla zasažena slanou vodou jen mírně. Prolévám desku sladkou vodou, dále lihem a nakonec suším a aplikuji nano přípravek pro ochranu elektroniky. Na SPOTu se opět rozblikaly kontrolky jako obvykle, Odesílám naši polohu ale nevím zda opravdu funguje a poloha byla odeslána. V pátek v noci vítr opět zesiluje a dostáváme sprchy od vln přes druhý bok lodi. Do první zastávky v Itálii zbývá už jen 140 mil.

Celou noc loď letí 8,5 uzle vpřed až do sobotního rána, kdy stejně jako včera, slábne vítr a zklidňuje se mořská hladina. Od našeho plánovaného místa přistání v Itálii Reggio di Calabria nás dělí 80 mil. To dnes do setmění nestihneme.

I přes zeslábnutí větru držíme pěknou rycholst 6 až 7 uzlů.

Další slábnutí větru kompenzujeme vytažením celých plachet.

Snídaně vždy potěší, zvláště po divoké noční jízdě.

Zatím plujeme stále na vítr. Ten má však dnes podle předpovědi zaniknout a dojezd bude patrně na motor. Pevnina ještě v nedohlednu a ani nikde kolem nás není vidět žádná loď.

Na AIS však o lodi víme, tak jako ona ví určitě o nás ačkoli nejsme ještě na vizuální dohled. Na jihu od nás 17 mil pluje tanker Blue Rose.

Odpoledne utichá vítr a je nádherně slunečno. Pro některé je to výzva jít si zaplavat. Na mně je voda ještě příliš studená, má 14,5°C. Tak si jen máčím nohy.

Za klidného vrčení motoru se blížíme k pevnině. V přístavu budeme asi kolem půlnoci.

Připlouváme do Itálie

V noci ze soboty na neděli přistáváme v italském přístavu v Reggio di Calabria. Neděle probíhá ve znamení sušení a praní. Pro mne je to den údržby, kdy zvyšujeme předpětí obvodových vantů , protože jsem za plavby viděl jak jsou volné závětrné vanty. V salónu sundaváme stropní panel, z jehož okraje za plavby kapala voda vždy po tvrdém zásahu vlnou, abychom našli místo kudy se voda z moře dere dovnitř. Poléváme vodou odhadovaná místa průniku a pozorujeme zda dojde k průniku vody. Zdá se, že jsme to místo našli. Patrně je místo průniku vody kolem vrutů, které drží plechový kryt pod lany vedoucími od paty stěžně do kokpitu. Šrouby těsníme tmelem. V přístavu zůstaneme až do středy, abychom zde přečkali nepříznivé počasí pro plavbu.

V pondělí jsme zde přečkali větrný den, kdy na moři foukalo až 44 uzlů ze západu. To by byl pro nás opět čistý protivítr, protože odtud chceme plout na Liparské ostrovy. Voda v přístavu byla dost neklidná a loď se zmítala ve vlnkách celý den. Zůstáváme zde ještě i v úterý, není pro další plavbu vhodný vítr. Ve středu plánuji za svítání vyplout dál. Posádka prozkoumává město a blízké okolí. Dokonce i z přístavu je hezký výhled na zasněženou Etnu.

Messinská úžina

Ve středu 17.3. máme budíček na 5:00. Začínáme brzo, protože právě budeme mít příznivý mořský proud pro plavbu Messinskou úžinou na sever. Odvazujeme loď a opouštíme Reggio di Calabria. Sicilské hory jsou ještě zasněžené.

Já si znovu užívám AIS systém, protože vidím přesně se kterou lodí se dostávám na kolizní kurz a mohu ihned reagovat s velkým předstihem než při odhadování kolizního kurzu ze dvou náměrů v časovém intervalu.

Na severní straně je úžina nejužší a proud v některých místech dosahuje rychlosti až 6 uzlů. Vidíme to z rozdílu naší rychlosti vůči vodě, která je 6 uzlů a rychlosti měřené GPS vůči dnu (povrchu země), která je 12 uzlů. Tedy čas pro proplutí úžinou jsme stanovili správně a proud teče v našem směru a zdvojnásobuje nám rychlost. Za chvíli už vidíme konec úžiny, na levo Sicílie a u ní ve vodě Charybda - v řeckých bájích mořská obluda, zosobňující nebezpečné víry v Messinské úžině. Nás v jeden moment obluda prudce vychýlila z kurzu o 20°. V dálce před námi vykukuje sopka Stromboli, jeden z ostrovů Eolského souostroví (Lipari).

Pohled ze zádi do Messinské úžiny, které na sicilské straně dominuje obrovský stožár pro elektrické vedení, které nebylo nikdy přes Messinskou úžinu nataženo. Stožáry zde zůstaly a vedení bylo realizováno podmořským kabelem.

Ostrov Vulcano

Po pěkné denní etapě odpoledne připlouváme k ostrovům Vulcano a Lipari. Bohužel opět přestal pracovat SPOT . Tak dnes na on-line mapce nedoplujeme do cíle.

Předpokládám, že se vyvážeme k pontonům u ostrova Vulcano v Porto di Levante, které jsou uvedeny v pilotu a vidíme je i na satelitním snímku Google map. Realita jevšak jiná. Pontony zde nejsou, asi je připevňují jen na sezónu. Nakonec zůstáváme na kotvě.

Ve čtvrtek ráno obeplouváme severní okraj ostrova Vulcano úžinou mezi ostrovem Vulcano a Lipari. Plujeme jenom překotvit do obráceně orientované zátoky, protože odpoledne je očekáván východní vítr a původní zátoka, kde jsme kotvili byla otevřená na východ.

Nová zátoka je více krytá a i dno je ploché bez strmého klesání do hloubky. Spouštíme kotvu na 6 metrech.

Posádku odvozím v dinghy (člun) na břeh, aby mohli jít se podívat po ostrově a především vystoupit ke kráteru stejnojmenné sopky Vulcano.

Na ostrově "chcípl pes" ale podařilo se zapůjčit čtyřkolky a tak za celý den kromě výstupu do Grand cratere, stihli projezdit celý ostrov.

Já zůstávám hlídat zakotvenou loď a na kráter se dívám tentokrát jen z povzdálí. Už jsem tady dříve byl několikrát, naposledy v roce 2015 jak popisuji v reportáži z přeplavby z Kréty do Říma - Liparské ostrovy.

Pouštím se opět do zachraňování SPOTU poničeného působením slané vody, která do něj pronikla. Podařilo se mi připájet zpět na desku jakousi diodu, která byla nejvíce zasažena kapkou slané vody a jeden její vývod tak odpadl od spoje na desce. Desku elektroniky jsem nejdříve propláchl sladkou vodou, dále lihem a vysušil. K vytěsnění zbytků vlhkosti jsem použil osvědčený NANOPROTECH Electronics . Kontakty v prostoru pro baterie byly rozežrány zcela. Proto z přístroje vyvádím vodiče, ke kterým připojuji sletované baterie. Sestavu ponechám pro další plavbu v lodi. Zkouším odeslat polohu a zjišťuji, že přístroj opět funguje. Tak doufám, že na další pokračování plavby bude opět on-line vidět na mapě. Pokud ne, tak přístroj se porouchal definitivně.

Večer se posádka vrací na loď s kusem čerstvého masa z místního obchodu. K večeři budou vepřové nudličky s rýží.

Ostrov Lipari

Následující den ráno opouštíme kotviště a plujeme na vedlejší ostrov Lipari.

Mé vzpomínky z doby před 12 roky, kdy jsem zde byl v létě, mi vybavují pohled na zcela přeplněný přístav. Tehdy jsem stál před přístavem na kotvě a do města jsme se dostávali postupně na etapy ve člunu.

V březnu v Covidové době už z dálky vidíme, že to tady zeje prázdnotou.

Přistáváme v prázdné maríně Porto Pignataro a uvazujeme se na mooring.

Zastávku jsme naplánovali jen na odpoledne, protože v noci chceme přeplout k sopce Stromboli, na kterou plánujeme vrcholový výstup.

Rozbíháme se z lodi do města.

Město působí velmi opuštěně. Jednak je ještě do sezóny daleko a jednak v Itálii vládne už druhý týden tvrdý lockdown.

Procházím se opuštěnými ulicemi, které pamatuji plné lidí.

Užívám si relativně slunného odpoledne, než se vrátím na loď připravovat se na večerní vyplutí.

Večer se soumrakem vylouváme k sopce Stromboli. Podle včerejší předpovědi počasí by měl jihovýchodní vítr kolem půlnoci zaniknout a my bychom mohli u sopky zakotvit. S kotvením u Stromboli je to dost problematické, protože je jen málo míst s přiměřenou hloubkou na kotvení ale hlavně zde není žádná zátoka pro kotvení. Kotví se na otevřeném moři, což je možné jen za stabilního počasí a bezvětří. Dno je zde skalisté a kotva nemá v čem držet nebo se zasekne mezi balvany a pak nejde vytáhnout.

Cestou kolem sopky pozorujeme rudou záři nad kráterem a tu a tam drobnou erupci, kdy z kráteru vylétne pár žhavých kousků lávy.

Stromboli nám není souzeno

V 1 hodinu ráno doplouváme ke kotvišti. Podmínky jsou zde výrazně odlišné od původní předpovědi. Fouká jihovýchodní vítr až 17 uzlů a moře se zde značně vlní. Po prvním pokusu o zakotvení, kdy vlny soustavně vytrhávají kotvu ze dna a loď se zmítá jako sud v rozbouřeném moři, vyhodnocuji kotvení zde jako nepřiměřeně riskantní za stávajících podmínek a obracíme se zpět. Do rána plujeme k ostrovu Salina, kde v sobotu 20.3. kolem 7 hodiny ranní přistáváme v přístavu.

Ostrov Salina

Jdeme spát. Po poledni se vydáváme na obhlídku města. Je zamračený deštivý den.

Zítra má intenzita srážek 5x zesílit, tak to vypadá na vyčkávání v lodi.

Denní teploty se pohybují do 14°C a v noci klesají na 10°C. Za soustavného deště, nic moc.

Na neděli plánuji přeplout do maríny na ostrově Lipari, která nám dokonce za nižší cenu poskytne vyšší komfort. Zde není k dispozici připojení na elektřinu ani vodu, protože přípojky aktuálně opravují.

V příštích dnech by měl foukat silný vítr ze severu, tak na ostrově Lipari budeme vyčkávat na příznivější větry pro postup k severu do našeho cíle ve Fiumicinu u Říma. V neděli odpoledne se vracíme do přístavu Pignataro na ostrově Lipari.

Znovu ostrov Lipari

Vlasta s Radkem se však sopky Stromboli tak lehce nechtějí vzdát. A protože se nám nepodařilo tam přistát, tak hned ráno jdou do přístavu, že si na Stromboli zajedou rychlou lodí. Bohužel jim to Stromboli není souzeno ani dnes. Při kupování lodních lístků však dojde na dotaz za jakým účelem chtějí na Stromboli jet? Výlet vzhledem k Covidovým restrikcím není akceptován a na loď se nedostávají. Já na dnešek půjčuji auto a vyrážíme společně po ostrově.

Přijíždíme k opuštěnému dolu, kde se těžila pemza už od starověku. Poslední velká erupce byla v 5. století n.l. a vyvrhla velké množství pemzy, která zcela pohřbila římské osady na ostrově.

Vydáváme se prozkoumat ruiny dolu a souvisejících budov.

Další zajímavá zastávka byla na místě označeném jako Cave di Caolino. Jsou to již nepoužívané lomy na kaolinit, které se nacházejí v horní části mořských útesů na severozápadním pobřeží ostrova Lipari.

Hezké místo na krátký trek s výhledy rozmanitými údolími.

Horniny jsou výrazně barevné.

Tyto útesy se skládají ze silné řady interstratifikovaných (minerály se smíšenou strukturou) pyroklastických záhonů a vulkanického popela.

Z jižní vyhlídky vídíme město Lipari a v dálce sopku Stromboli.

Pohled více do prava zase nabízí celý ostrov Vulcano.

Detailní pohled na velký kráter na ostrově Vulcano, kde jsme před pár dny byli.

Středa 24.3. konečně přináší dobré počasí. Končí lijáky a vítr se zklidňuje na 4-5 Bf. Sice foukat bude od severu, tak si zase zakřižujeme. Hned za svítání vyplouváme. Potkáváme hydrofoil - pasažérskou loď, která se řítí svoji obvyklou rychlostí 34 uzlů a zprostředkovává spojení mezi ostrovy.

Poslední pohled na Stromboli v dálce.

Vítr je stále hodně studený, ale přes den slunce příjemně hřeje.

Ostrov Capri

Se soumrakem vítr přidal na 20 uzlů a my se ženeme 7 uzlů vpřed. Po 35 hodinách jsme upluli vzdálenost 175 mil a před námi se už ve čtvrtek odpoledne objevil ostrov Capri.

Ostrov si obeplujeme dokola abychom si jej prohlédli.

Původně jsem měl v plánu zakotvit na jihu ostrova na noc. Břehy strmě klesají do hloubky a možnost bezpečně zakotvit je až dost blízko břehu. Navíc se zde objevily nepříjemné poryvu větru. Padlo rozhodnutí doplout do Mariny Capri i přes vysokou cenu za noc.

Přistáváme v maríně ale není nám dovoleno opustit loď. Tedy z prohlídky ostrova nebude nic. Zastávka je povolena jen pro odpočinek. Ach ten Covid!

Ostrov Ischia

V pátek opouštíme Capri a plujeme na ostrov Ischia. Po zkušenostech z Capri pochybujeme o tom, že na Ischii nám bude umožněno vystoupit z lodi a jít se projít po okolí. S kotvením u ostrova je to opět problematické. Sice zde není problém ve velkých hloubkách, kotvišť by se kolem ostrova našlo hodně, problém je legislativní. Kolem ostrova je množství vyhrazených zón, kde je kotvení zakázáno.

Nakonec se rozhodujeme přistát v maríně. Co když se jen na břeh dostaneme. Zjistit to můžeme jen pokusem. Asi 2 míle před marínou začíná zhasínat motor. Měním statut našeho přistání na nutné přistání z důvodu opravy. To jsem nakonec ani nemusel předstírat, kdy při manévru v přístavu mi několikrát zhasl motor. Přistání proběhlo poněkud dramaticky. Následně se standardními dokumenty předkládám námořní zdravotní deklaraci včetně tabulek denních kontrol teploty všech členů posádky. Tím, že již jsme na palubě lodi déle než 14 dní, máme splněné i karanténní podmínky a můžeme se po ostrově pohybovat dle aktuálně platných omezení.

Mně však nejvíce zajímá problém s motorem. Následující dny bude téměř bezvětří a bez motoru se do cíle nedostaneme. Martin se potopil pod loď aby ověřil, že problém nezpůsobuje třeba navinuté lano nebo cokoli na hřídeli lodního šroubu. Vynořuje se s dobrou zprávou, že hřídel je čistá.

Pátráme dál. Odkalujeme hrubý filtr. Překvapilo mne to velké množství vody v naftě, to mohla být příčina problémů. Bohužel nebyla. Postupným vylučováním jsme se dobrali k tomu, že závada bude v palivové membránové pumpě. Demontujeme pumpu a rozebíráme ji. Uvnitř vidíme prasklinu kolem sedla jednoho z ventilů. Je to jasné, potřebujeme novou pumpu. Kde ji teď vzít?

Díky velké ochotě chlapíka z mariny večer jedu do obchodu a kupuji nové palivové čerpadlo. Motor mám italský a závada nastala v Itálii, tak by to s náhradními díly mělo být relativně snadné. Večer přivážím nové palivové čerpadlo.

Ihned jej instalujeme a vypadá to na vítězství. Motor běží jak má.

V sobotu se vydáváme na průzkum ostrova. Termální lázně jsou ještě zavřené před sezónou a také z důvodu Covidu. Vzpomínám na rok 2015, kdy jsem zde byl v termálních lázních Poseidonovy zahrady a bylo to velmi příjemné.

Přijíždíme na malebný výběžek Saint Angelo. Můj cíl zde na jihu ostrova je ještě jiný. Hledám horké prameny, které vytékají do moře.

Saint Angelo bez turistů si užívám více než v turistické sezóně kdy by bylo pro mne příliš rušné.

Tak a jsme na místě. Krásná malá zátoka Baia di Sorgeto ve které vyékají horké prameny do moře.

Do zátoky se lze dostat od silnice, která zde končí malým zpoplatněným parkovištěm (4 EUR za auto), po schodech.

Měl jsem obavu vzhledem k teplotě moře 13°C, že voda nebude dost teplá. Realita mne překvapila. Při vstupu do vody od břehu jsem si lehce opařil nohu. Je potřeba přejít po kamenech dále do moře a najít místo, kde se horká voda mísí ve vhodném poměru s mořskou. V kamenitém bazénku, kde jsme se usadili byla voda kolem 40°C.

Prohřívali jsme se zde přes hodinu. Jen místním vrtalo hlavou, kde se tady ti cizinci vzali, když je ten lockdown. Obávám se však, že v sezóně zde bude neúměrně mnoho lidí vzhledem ke kapacitě pramenů.

Místní návštěvníci si zde i vaří vejce natvrdo blíže k pramenu horké vody - geocooking. A kde to vlastně je? Souřadnice místa jsou 40.6993°N, 13.8782°E .

Po teplé koupeli se vydáváme vystoupit na vrchol Monte Epomeo což je nejvyšší hora italského ostrova Ischia. Měří 787 metrů. Leží ve středu ostrova a z jejího vrcholu je velmi dobrý výhled na převážnou část ostrova i na Neapolský záliv a Flegrejská pole.

Večer okružní jízdu končíme u středověkého aragonského hradu Castello Aragonese tyčícího se na skalnatém ostrůvku necelých 200 m od pobřeží, s nímž je spojený kamennou hrází. Pevnost zde byla postavena již Syrákúsany v roce 474 př. n. l.

V neděli časně ráno kolem 4 hodiny vyplouváme dál. Moře krásně osvětluje měsíc, který je téměř v úplňku.

Je ale úplné bezvětří. Za zádí se vzdaluje Ischia a my hnáni jen motorem plujeme k dnešnímu cíli vzdálenému 45 mil.

Ostrov Ponza

K ostrovu Ponza připlouváme krátce po poledni. Je zalit slunečním světlem z oblohy bez mráčku.

Vypadá to na ideální koupací den, jen ta teplota moře 14°C není pro každého. Někteří si však zaplavat jdou.

Kotvíme v prostorné zátoce Cala Chiaia di Luna na hloubce 7m a písečném dnu. Jsme tu úplně sami. Takový luxus v zátoce, kde přes léto stávají desítky lodí.

Skalnaté pobřeží vybízí k prozkoumání. Z dálky je vidět spousty různých děr do útesů, které vyhlodalo moře.

Tušení mne nezklamalo, před námi se rozprostírá vchod či vjezd do jeskyně.

Dá se tam pohodlně v dinghy zajet.

Skalnaté pobřeží ostrova je tvořeno horninami kaolinitu a tufu.

V zátoce u ostrova zůstáváme až do 22 hodin, kdy vytahujeme kotvu, abychom se vydali na poslední etapu do našeho definitvního cíle ve Fiumicinu u Říma.

V pondělí 29.3.2021 krátce po poledni přistáváme v Nautilus marině ve Fiumicinu nedaleko Říma. Naše plavba uplutím 1024 námořních mil definitivně končí. Zbývá závěrečný úklid lodi a zítra ráno se vzájemně rozloučíme.