O plavbě na Island se zastávkou na Shetlandech, Faerských i Vestmanských ostrovech, stejně jako o putování po Islandu plném ledovců, duh a vodopádů vznikla přednáška Extrémní Island po vlastní ose. Podívejte se na místa,kde o našich dobrodružstvích vyprávím.

Obsah:

Norsko - Bergen
Shetlandy
Faerské ostrovy
Vestmanské ostrovy u Islandu
Island - Reykjavik

Jaké to vlastně je:

Je středa 30.5.2018 večer a přijíždí posádka. Okamžitě se vydáváme na nákup potravin na dlouhou plavbu. V Bergenu panuje nezvykle teplé počasí, teploměr ukazuje 29°C.

Norsko - Bergen

Lidé se opalují a koupou i na městské pláži sousedící s marinou, kde máme loď.

Ve čtvrtek dopoledne po snídani ještě myjeme loď a připravujeme se k vyplutí.

V poledne se zvedá most a my už konečně opouštíme moderní část Bergenu, kde loď stála v maríně.

Míjíme průmyslovou část s velkými loděmi.

Nejdříve kormidluji já, než postupně zaučím především nové členy posádky.

Za hodinu jsme již na moři ve fjordu obklopeni hezkou norskou přírodou. Proplouváme úžinami mezi četnými ostrůvky, abychom nalezli nejkratší pro nás možnou cestu na otevřené moře a dál k Shetlandským ostrovům.

Noví členové posádky si procvičují základy kormidlování a způsob bezpečného proplouvání mezi skalisky.

Předpověď slibuje spíše bezvětří, tak v tuto chvíli to vypadá zatím na častý pohon motorem než plachtění. Doufám, že na otevřeném moři přeci jen nějaký využitelný vánek chytíme a přibližně za 2 dny dosáhneme Shetlandských břehů.

Bohužel téměř celá etapa se odvíjí v bezvětří a tak 180 mil z celkových 210 mil poháníme loď motorem. Hladina je místy zrcadlově hladká.

Shetlandy

V noci před dosažením Shetlandských ostrovů padla hustá mlha.

Kromě vlastní přídě nevidíme nic. Naším cílem je největší z ostrovů, ostrov Mainland.

V mlze manévrujeme mezi ostravy a když se již blížíme ke městu Lerwick, mlha se částečně začíná zvedat a mi přistáváme. Shetlandy patří k území Spojeného království.

Odpoledne využíváme na procházku po městečku Lerwick.

Další den po snídani vyplouváme k ostrovu Mousa, který je vzdálený přibližně 10 mil. Z paluby lodi si ještě prohlížíme město.

Chlapi jsou vysmátí, ještě netuší, co je dál čeká.

Na oběd jsme již na kotvě v západní zátoce neobydleného ostrova Mousa.

Rozdělujeme se na dvě skupiny, aby zakotvená loď nezůstala bez dozoru. Odvážím první skupinu člunem z lodi na břeh. Po třech hodinách se skupina vrací a tak se střídáme. S Martinou tvořím druhou skupinu výpravy, která si teď také jde projít ostrov.

Užíváme si klidu neosídleného ostrova a pozorujeme ptáky, kteří nyní v době hnízdění sedí na vejcích.

Přicházíme k této neobvyklé stavbě. Je to 2000 let stará kamenná věž, která ve své době sloužila jako lidské obydlí. Je přístupná i zevnitř. S opatrností vstupujeme do temných místností a po schodech vystupujeme až na vrchol věže.

Prý tu bývají k vidění tuleni, ale kromě jednoho, který na nás jen vykoukl z vody jsme žádné jiné neviděli.

Za dvě hodiny máme ostrov prohlédnutý a u kamenného domku, před kterým je molo pro výletní loď, čekáme až pro nás Peter z naší posádky přijede člunem.

Ještě tentýž den večer ve 21 hodin opouštíme kotviště a vyplouváme na Faerské ostrovy. Předpověď větru je tentokrát pro nás příznivá a tak téměř celou etapu plujeme na vítr.

Ze začátku je to sice velmi ostře proti větru, ale ten se další den stáčí více z boku a plavba se stává klidnější při nezměněné rychlosti. Neplujeme ale letíme. 220 mil máme za sebou za 39 hodin.

Den se mění noc a noc zase v den. Rozdíl není nijak znatelný. Černá noc vůbec nenastává, večer je stejný jako ráno. Tuto apatii však bourá něco nového. Nejdříve vidíme jen hřbet, následně tři. Nedaleko nás se objevují kosatky. Klidně si plují kousek od naší lodi a nenechají se rušit.

Faerské ostrovy

Ve středu 5.6.2018 v poledne přistáváme na Faerských ostrovech v přístavu Tórshavn.

V překladu jsou tyto ostrovy nazývané Ovčí ostrovy. Má zde žít o 20 000 ovcí více než obyvatel. Oproti Shetlandským ostrovům jsou Faerské vyšší.

V Tórshavnu vyřizujeme nejdříve celní formality. Následně si projdeme malé městečko, které je tak maličké, že nám stačí v pohodě hodinka času. Jdeme se podívat i do staré části města, která je hned u přístavu. Zde jsou k vidění malé dřevěné domečky, které jsou propojeny úzkými uličkami. Některé z nich mají střechu pokrytou tradičně trávou a všímáme si i vyvedené hadice, která jim tutou "zelenou" parádu zavlažuje. Domečky jsou krásně barevné, překvapuje nás především to, že většina z nich je plně funkčních. Některé si zachovávají svůj historický ráz, jiné jsou pomocí sádrokartonu moderně proměněny na kanceláře. Je to procházka cca na půl hodinky.

Procházíme si i městský park, který je vlastně takovým upraveným lesem s cestičkami a lavičkami.

Ve městě naší pozornost upoutá tato brána z velrybích kostí.

Den se rozhodneme zpříjemnit dobrým zákuskem a tak si ho dáváme v přístavní kavárně s irskou kávou. Nakonec si pochutnáváme na nábřeží a překvapivě si užíváme i paprsky sluníčka. Večer je pro nás ve znamení vyhledávání wifi. Ta přístavní na naší loď nezasahujeje, takže hledáme dál. Nakonec se usadíme v místní kavárně Mama, kde mají otevřeno do 21 h. Důvod je jednoduchý. Vodafone nám účtuje částku 252,08 Kč/MB, což od nás od využívání jejich služeb dost zrazuje. Já stahuji především meteorologická předpovědní data (grib data) pro plánovaní poslední nejdelší etapy naší cesty.

Ve středu ráno se probouzíme s jasným cílem. Naplánovat poznávání přírodních krás těchto ostrůvků. Zbytek posádky zatím vyráží na nákup. Na dnešní den plánujeme výlet do historické vesničky Kikjubør na jihu ostrova. Tam vjedeme autobusem, zpět chceme jít pěšky. Jedná se o malou vesničku, kde jsou místní dřevěné domečky velmi podobné právě historické části domů v Tórshavenu.

Je zde i kostel ze středověku, který je stále využíván.

Hlavním lákadlem tohoto místa jsou ruiny katedrály St. Magnuse ze 13.st. Vesničku celkem rychle proběhneme a vydáváme se na cca 2 h cestu zpět celkem příjemnou krajinou.

Ještě před opuštěním přístavu konečně děláme hromadnou fotografii. Dálkové ovládání nemá dosah a tak nám nezbylo nic jiného, než poprosit o naše zvěčnění kolemjdoucího.

Ve čtvrtek ráno opouštíme Tórshaven a přeplouváme na motor na ostrov Vágar. Na místní poměry je neobvykle slunečný a tím pádem i fotografický den.

Navigace dle Navionics je na celém severu dosti problematická, na Faerských ostrovech obzvláště. Hloubky na mnoha místech vůbec neodpovídají. Ani kniha pilot Arctic and Northern Waters nedává dostatečně přesné údaje o hloubkách v marinách. Vyplouváme a nevíme, zda se nám vůbec podaří přistát v přístavu či alespoň zakotvit.

Nakonec situace vypadá dobře, přivazujeme se v marině před malým rybářským přístavem k betonovému nábřeží. Místo však není optimální, protože rozdíl mezi přílivem a odlivem je zde cca 1,7 m a nechce se mi zde nechat opuštěnou loď na dlouhých lanech bez dozoru. Navioncs o marině tvrdí, že je zde hloubka 1,5 m. Mimochodem, hloubka u mola je ve skutečnosti nějakých 7 m, dle Naviocs bych zde už drhl kýlem. Raději jdu ale vše prozkoumat. Vpouváme tak do rybářského přístavu, kde se můžeme zdarma vyvázat.

Dnešním cílem je jezero Sørvágsvatn. V Pilotu se píše, že je vzdáleno 6 km přes vesnici. Vzhledem k tomu, že je již odpolední hodina, rozhodneme se pro půjčení auta hned v přístavu. Paní z půjčovny mi nejdříve nabízí auto značky Jaguar za 800 DKK, nakonec se domluvíme na malém autíčku za 400 DKK. Celé předání je dosti zvláštní. Nikdo po mě nechce řidičský průkaz ani pas, nepodepisuji žádné papíry o převzetí, pouze přebírám klíčky od auta. Peníze pak mám nechat v autě a klíčky hodit do schránky autopůjčovny Uncar.fo Beru drona a vyjíždíme. Za cca 2 km jsme na místě. Jak je vidět, data zde opravdu nesedí. Ihned se rozhodujeme, že auto využijeme i následující den.

Procházka vede k polovině jezera a pak stejnou trasou zpět. Je to poměrně příjemné.

Trek je to velmi jednoduchý a tak nám nic nebrání úžívat si ho nerušeně a klidným tempem.

Nápad jít kolem jezera mělo více turistů, možná je to i proto, že na tomto ostrově se nachází letiště. A také samozřejmě to, že míst, která se zde dají navštívit moc není. Jezero také patří k největším na Faerských ostrovech. Sedíme na vyhřátých kamenech a užíváme si přírody. Občas nám nad hlavami přelétne dron, který tu vypustí další z turistů.

Procházka kolem jezera nám umožňuje díky vysokým skalním útesům krásné výhledy na hladinu Atlantického oceánu.

Stát na okraji útesů nabízí pocit adrenalinu...

Přebytečná voda z jezera, které dnes moc nebylo odtéká malým potůčkem do vodopádu Bøsdalafossur. Ten však je z břehu velmi špatně viditelný. Startuji tedy drona a prohlížím si ho alespoň na displeji. V průběhu letu mě polývá pot, protože ovládací aplikace se mi "zahryzne" a dron tak zůstává "viset" ve vzduchu. Snažím se ihned o restart, ale dlouhodou dobu se nic neděje. Doufám, že se dron vrátí po 2 min na místo vzletu. Naštěstí se tak děje a já si velmi oddechnu.

Cestou zpět podél jezera nám nad hlavami přelétne letadlo.

Večer se vracíme se zastávkou na místním hřbitově. Častým typickým motivem na náhrobních kamenech jsou lodě, majáky a moře.

V pátek ráno sedáme do auta a jedeme na druhý konec ostrova, cestou zastavuji a musím odstartovat drona, abych si prohlédl divoce vypadající ostrůvky.

Průlet kolem ostrůvků Drangarnir a Gasholmssund.

Pokračujeme skalním tunelem do vesnice Gásadalur. Ta byla dříve spojena s civilizací pouze tzv. pošťáckou cestou, která vedla po skalách.

Pár set metrů od vesnice se nachází nejvyšší Faerský vodopád Mulafossur. Ten je na propagačních letáčcích představován jako "ikona" Faerských ostrovů.

Cestou zpět k lodi konečně v hotelu Vágar se nám daří najít připojení k internetu a můžeme tak aktualizovat tuto reportáž. Datové připojení ani hlasové volání z mobilního telefonu se SIM od Vodafonu nám zde nefunguje. Funkční jsou jen SMS. Křesílka před recepcí zabíráme na několik hodin a zřizujeme si zde takovou dočasnou kancelář.

Po cestě na Faerské ostrovy jsme se dočetli, že v roce 2007 byly vyhodnoceny National Geographic jako nejkrásnější ostrovy světa. Tím víc vzrostla naše zvědavost. Myslím, že i když jsme je neviděli všechny, jsme schopni je již trochu zhodnotit. Musím říci, že např. Azorské ostrovy nás zaujali mnohem více. A to nemluvím o krásných místech ve Středozemí. Možná je to tím, že ornitologie nás moc nezajímá. Pro milovníky ptáků musí být toto místo ráj. Příroda je zde stepního rázu, často zahalena mlhou. Všude přítomné ovce, ptačí kolonie. Je to místo, které určitě okouzlí nejednu duši poutníka toužícího po samotě v přírodě. Původně jsme měli v plánu návštěvu ostrůvku Mykines, kde se vyskytují kolonie papuchálků, ale nakonec se rozhodneme tento ostrov vynechat. Na Isladnu budou tyto ptáčci přeci také.

Je pátek 8.6.2018 večer, stahuji aktuální meteorologická data s prognózou na dalších 7 dní. Snažím se již druhý den určit termín pro ideální čas vyplutí na Island. Nejbližší dny má pro naši trasu převládat protivítr a tak obracím své naděje k dalším dnům. Ve středu to pro nás vypadá na boční a zadní vítr. Ale další dny má vítr prudce zesílit na 40 uzlů. Dále zatím předpověď nesahá. Nechci riskovat ještě méně příhodné počasí pro naši etapu a tak nakonec večer vydávám povel k vyplutí dnes o půlnoci.

Od Faerských ostrovů vyplouváme na motor, do 5 mil chytáme lehký vánek, tak přidáváme plachty a snažíme se severně od ostrovů chytit vítr. To se nám po třech hodinách daří. Motor vypínáme a už plachtíme.

Sobota a neděle probíhá ve znamení plavby ostře proti větru, nicméně ve větru do 18 uzlů. Plujeme ve dvoučlenných směnách na 4 hodiny a 6 hodin odpočinku. Zatím nemusíme křižovat, ale přímo na kurs nám vítr plout nedovoluje.

Dvojice ve směně se střídá po 30 minutách u kormidla a druhý je kormidelníkovi k dispozici.

A už zase nám cestu zpříjemňuje hejno delfínů, které se k nám na půl hodiny přidává.

Vítr je pocitově mrazivý. Venkovní teplota se pohybuje od 8 do 11 °C. A Martinu u kormidla skoro není poznat ve skafandru proti umrznutí.

Neděle nás vítá střídavě slunečným dnem s dešťovými přeháňkami.

No není to nádhera, loď uhání nádherným slunečným ale pro nás docela mrazivým dnem kdesi ve vodách Severního Atlantiku.

Směřujeme na souostroví Vestmannaeyjar patřící k Islandu. Z Faerských ostrovů ideální trasa měla měřit 370 námořních mil, ale už je jasné, že vzhledem k nemožnosti způsobené protivětrem plout přímo, bude trasa výrazně delší.

V pondělí vítr sílí a stáčí směr a tak dochází na křižování proti větru. Loď s novými plachtami nádherně stoupá ostře proti větru i na 3. ref.

Pobyt v příďové kajutě při nárazech do vln začíná být mírně řečeno nekomfortní - tedy nelze spát a udržet se na posteli.

Velmi mne uchvacují noci, ve kterých je stále dobře vidět. Pro bezpečnou noční plavbu ideální stav.

Z pondělí na úterý nepohltily mraky celý obzor, a mohu si tak vychutnat západ slunce a za dvě hodiny i jeho východ. Úžasné je, že slunce zapadá pomalu asi hodinu. Nádhera.

Vestmanské ostrovy

V úterý ráno kolem šesté, spatřujeme islandské břehy.

K přistání si vybíráme jediný trvale osídlený ostrov Heimaey ze souostroví Vestmannaeyjar - Ostrovy západních mužů. Překvapivě zde nestojí žádná plachetnice, jen samé motorové lodě. Jsou tu tři řady prstů, které ale nejsou nijak dlouhé. Raději se tedy vyvazujeme u čerpací stanice a já jdu s olůvkem opět zkoumat hloubku. Ta je 2,5 m, což je pro mou loď akorát. Při přílivu je to 5 m.

Papuchálci - jejich ikona nás provází již od Shetland a útok se stále zvyšuje. Ze začátku se objevovali pouze v obchodech se suvenýry. Zde, na ostrově Heimaey se jim už opravu nevyhnete. A to jak v podobě soch, na lavičkách, za okny místních obyvatel, no prostě jsou všude. Paradoxem je, že těch skutečných jsme zatím viděli opravdu tak málo, že nám na jejich spočítání stačili prsty na rukou.

Možná je to tím, že přes den papuchálci loví a na útesech mají být viděni především k večeru.

Po procházce městečka to vypadá, že místní jsou opravdu sportovně založení. Je tu několik fotbalových hřišť, plavecký bazén a dokonce nechybí ani golfové hřiště.

Tento ostrůvek si přilákal pozornost veřejnosti v 70. letech minulého století. Důvodem byl rok 1973, kdy se probudila k aktivě sopka a ohrozila tak životy místních obyvatel. Není bez zajímavosti, že všichni přežili. Důvodem byla flotila rybářských lodí, která jim pomohla z ostrova uniknout.

Tekoucí láva zde pohřbila několik domů. Jeden z nich je k vidění přímo u muzea. Výstava s názevem Pompeje severu je zaměřena právě na výbuch sopky.

Další věcí, která nás zaujala je označení začátku městečka, které je jediné na ostrově.

Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít nenáročný výstup na jednu ze dvou sopek.

Ztuhlé lávové pole pod sebou ukrývá část původní zástavby.

Vegetace pomalu ubývá. Počasí je však nádherné, a tak mohu zachytit tyto pohledy.

Stoupáme na 226 m vysoký vrchol sopky Eldfell.

Zde se opět snažím vyfotit nás prostřednictvím dálkového ovládání a daří se. Je to nejvydařenější fotka z celé té série, kdy jsem se snažil dálkové ovládání skrýt za záda.

Následující den se vydáváme na nejvyšší bod ostrova ve výšce 283 m.n.m. Jeho název je Heimaklettur. Začátek cesty je pro snadnější výstup zpříjemněn žebříky.

Vrchol nám nabízí spektakulární výhled na město.

Ani po tolika absolvovaných výstupech nás ovce nepřestávají překvapovat svou zálibou ve vysokohorské turistice.

Na ostrově se vyskytuje i velké množství ptáků, které při výstupu pozorujeme.

Protože je hezké počasí, na vrcholu se zdržujeme a užíváme si výhledy do kraje.

Fascinující je výhled především na malý ostrůvek s domečkem. Může být fajn na víkend. Ale musí to být zvláštní pocit být na místě, kde není ani živáčka.

Po sestupu nás přepadne hlad. Nakonec se rozhodneme pro oběd v restauraci Fiskibarinn.

Ryby jsou zde servírováni stylově. Rovnou na teflonové pánvi. Jen si kladu otázku, jak často musí v restauraci pánvičky měnit, protože překvapivě nejsou vůbec poškrábané.

Já volím denní rybu, Martina si vybrala bílou rybu. Oba jsme s volbou naprosto spokojení a vychutnáváme si výtečné jídlo.

V sobotu ráno i za slabého vánku se rozhodneme vyplout. Na ostrově už opravdu není co dělat. I dnešní den jsme věnovali s Martinou práci a ostatní členové posádky už mají celý ostrov prochozený.

Kolem břehů Islandu směřujeme do Reykjaviku. Plujeme v příjemném bočním větru a plavba rychle ubíhá.

Večer poté, co upravujeme kurz k severu a obeplouváme nejzápadnější cíp Islandu se u lodi objevuje stádo kosatek. Nejblíže je vidíme cca 2 m od lodi. Nikdy jsem takto blízko kosatky neviděl. I když už mám po službě, zůstávám na palubě s další směnou a společně pozorujeme hladinu. Pravděpodobně jsme viděli celé státo, cca asi 16 zvířat. Je to úžasný pocit, vidět tyto dravce ve svém přirozeném prostředí. Je to diametrálně odlišné od toho, když jsem je kdysi viděl na představení v Loro Parque na Tenerife. Některé kosatky v zajetí měli zborcenou hřbetní ploutev. Dokonce i několikrát napadli člověka, což se ve volné přírodě nikdy nestalo. Toto setkání mne vede hlouběji k zamyšlení.
A tak si beru na pomoc strýčka Googla a dozvídám se pár zajímavostí. Kosatka dravá stojí na vrcholu mořského potravního řetězce a dokonce jí jako potrava slouží i žralok a jiní kytovci. Trochu si kladu otázku, jak je to s útokem na jachty. Dozvídám se, že k útokům zas tak často nedochází, problémem ale může být natřený spodek jachty bílou barvou (jakou má kůže běluhy mořské, která slouží těmto kytovcům jako potrava). My máme spodek lodi modrý. K útoku na jachtu došlo naposledy v r.1972, a to u Galapág. 13 m dlouhá jachta Lucette se potopila. Posádku se podařilo zachránit poté, co 38 dní strávila v záchranných člunech. Mimochodem o tom byl natočen pěkný film „Přežili jsme v Pacifiku“.

Vítr utichá a posledních 30 mil plujeme na motor. Alespoň vaření večeře je klidné.

Volíme snadnou, rychlou a dobrou variantu. A tou jsou kuřecí křídla od EXPRES MENU.

Island - Reykjavik

Ráno před přídí už vidíme Reykjavik.

Přistáváme v neděli 17.6.2018 v 7 hodin místního času. Vyvazujeme se u pontonu jachtařského klubu v přístavu před koncertní halou a kongresovým centrem Harpa.

Jachtařský klub pořádá pravidelně odpolední regatu. Lije jak z kontve, ale jako divák si to nemůžu nechat ujít.

Počasí je stále deštivé, a tak nás nepřekvapuje ani půlnoční duha. Noci jsou zde v tuto roční dobu velmi světlé.

V pondělí se vydáváme na výlet pronajatým autem. Zastavujeme na místě s horkým pramenem. Je chladno a prší, a tak teplé jezírko pozorujeme pouze ze břehu. Teplé je tedy jen v bezprostřední blízkosti vytékající vody z trubky.

Cestou si dáváme opravu pozor, kam šlapeme. Přeci jen nechceme celý den na výletě strávit mokří.

Sedáme do auta a jedeme silnicí F570 do národního parku Snaefellsjokull se stejnojmenným ledovcem. Sněhy ve vyšších polohách ještě neodtály a cesta se nám ztrácí.

Pokračujeme pěšky. Za chvíli se dostáváme do husté mlhy. Dosažení ledovce vzdáváme, fotograficky vzato by to v té mlze stejně nemělo význam. Mimo to, je tu zima jak na horách a s výstupem do výšin jsme dnešní den stejně nepočítali.

Poobědváme luncheon meat s chlebem a jedeme prozkoumat další část parku.

Cesta v nižších polohách je suchá a klesáme až na úroveň moře.

Dnešní den dále trávíme autoturistikou a poznáváme ostrov tímto způsobem. Dopřáváme si i krátkou procházku v délce 8 km, jejiž cílem je řeka. Ta však vypadá spíše jako malý potůček a dá se v pohodě překročit.

Mech je zde měkký a tedy ideální místo pro odpočinek.

V úterý 19. června si procházíme uličky Reykjavíku. Je to velmi turistické místo, restaurace a bary jsou na každém kroku. Jakmile ale zjistíte, že cena jídla se pohybuje v průměru okolo 3 000 ISK, tedy v přepočtu cca 610 Kč, přejde nás chuť. Další zvláštností, která nás překvapí je počet Čechů. Češtinu zde zaslechnete asi tak stejně často jako v Praze v centru. Člověk si tak musí trošku dávat pozor na pusu.
Turisté se před neustálým deštěm ukrývají v obchůdcích se suvenýry, kterých je zde opravdu požehnaně.

Další místo úkrytu nabízí samozřejmě kavárny. Hlad nás neopustil a přidává se k tomu ještě chuť na naši oblíbenou irskou kávu. Tu musíme v nabídkách místních kavárech chvilku hledat. Nakonec zakotvíme v Egrill jacobsen kitechen & bar. Zláká nás i palačinka. No, cena je tak ještě vyšší než kdybychom si dali oběd, platím za 2 palačinky a 2x irskou kávu 6 360 ISK. Ale pochutnali jsme si opravdu královsky.

Ve středu 20.6.2018 je celý den slunečný, dokonce vůbec neprší! Posádka se jde koupat a my s Martinou vyrážíme na prohlídku města. Naši pozornost si získala nejvyšší budova ve městě, kterou je kostel Hallgrímskirkja.

Poslední večeře na lodi. Peter na rozloučenou upekl rybu s bramborem a my si opravdu moc pochutnali. Plavba nám rychle uběhla a posádka byla opravdu skvělá. Všichni jsme si ji užili.

Takto vypadá půlnoc v Reykjavíku. Kocháme se výhledem a užíváme příjemného večera.

Z lodi máme výhled přímo na koncertní halu a kongresové centrem Harpa.

Po odjezdu posádky se vydáváme na mnohem zajímavější průzkum Islandu- a to autem. Jak trefné, že nakonec skončíme opět ve spojení s vodou. 6. den naší expedice nás čeká 13 brodů a ten poslední se nám stává osudným.