Bod na trase
Komentovaný bod
Aktuální polohaSeverním mořem na Balt 8-9/2017
16.10.-1.11.2015
Náročnější přeplavba s několikadenními non-stop
etapami Středozemním mořem a Atlantským oceánem v délce 1 150 nautických mil.
Vypluli jsme z Almérie západním kurzem se zastávkou v Gibraltaru. Dále pokračujeme přímo k Madeiře. Poznání Madeiry věnujeme 2 dny a dále
plujeme jižním kurzem na ostrov Tenerife. Cestou se potýkáme s vážnou závadou, kterou je rozbitá převodovka.
Naše plachtění začalo ve Španělsku v marině Puerto Deportivo v Aguadulce.
Technická údržba lodi
Plavba do Gibraltaru aneb vyražený zub
Deštivý Gibraltar
Plavba z Gibraltaru na Madeiru
Madeira - Kolumbova plachetnice, jízda na proutěných saních a krajina věčného jara
Přeplavba z Madeiry na Tenerfie: rozbitá převodovka a únik oleje z motoru
Tenerife - výšlap na sopku, ponorkou do hlubin a show kosatek
TOP místa, která na trase Gibraltar-Madeira-Tenerife navštívit
Praktické informace pro jachtaře: Gibraltar, Madeira, Tenerife
14.10.2015 jsem společně s Martinou na cestě do mariny. Loď OCEAN JOURNEY na nás čeká vyvázaná ve Španělsku v Puerto Deportivo Aguadulce. Marína je typická tím, že jsou všudepřítomné kočky. Martině se jich zželelo a dala jim zbytky od jídla. To byla ale osudová chyba. Neustále nám skáčou na palubu a nemůžeme se jich zbavit.
Zatímco Martina se stará o interiér lodi - odstranění plísní a úklid, já mám dva dny na provedení technického servisu lodi. Je tu s námi ještě Zbyněk, který mi nabídl před plavbou svou pomoc. Je hezké počasí, a tak začínáme prací na palubě. Vyrábíme nové kapsy na uložení lan, které jsou z pevnějšího materiálu. Nově i s kapsami na fotoaparáty pro posádku. Někokrát se totiž dříve stalo, že letělo z kapsy nejen lano, ale i fotoaparát.
A takto už vypadá výsledek.
Dále je na řadě promazání vinšen.
A nakonec hlavní práce - výměna starého kotevního vrátku, který již dosluhoval, za nový.
Sehnat stejný vrátek se mi nepodařilo. Ten nový má jinou hřídel. Ze starého tedy demontujeme hřídel a ložisko. Vše použijeme na nový kus.
Nakonec došlo i na kotevní řetěz. Ze starého již opadávala rez. Tím jsou všechny naplánované opravy dokončeny.
16.10.2015 v pátek se potkáváme se zbytkem posádky. Seznamuji je s interiérem lodi, ovládáním záchodu, zacházením s plynem a vodou při plavbě a dávám jim technické školení. Zítra ráno vyplujeme do Gibraltaru.
V sobotu 17.10. nás v 7:30 h probudí budíček z hodin v salonu. Jeden z členů posádky to komentuje: „Doufám, že to tak nebude každý den?“ Má pravdu, nebude, protože začínáme non-stop plavbou do Gibraltaru. Ti, co nebudou mít směnu u kormidla budou mít prostor pro odpočinek a relax a centrální budík by je rušil.
Nezbytnou tradicí před vyplutím je přípitek. Přeji si dobrý vítr - ne moc silný, ale tak akorát, aby se nám krásně plulo. S posádkou si ťukáme klouby prstů, protože cinkání sklem o sklo přináší smůlu. Posledního panáka nalévám do moře Neptunovi, aby mi mé přání splnil.
Za zádí nám mizí Aguadulce a Almérie.
Vítr je téměř zadní do 20 knt., tak plujeme na genou.
Chci, aby se všichni vystřídali za kormidlem a já tak mohl vidět, co umí. Budu z toho vycházet při rozdělení dvojic do směn. Začíná Elena, která je na moři poprvé.
Asi jsme Neptunovi nedopřáli moc Balantinky, protože vlny jsou kolem dvou metrů. A ty zákonitě nedělají dobře jak začátečníkům, tak ani zkušenějším námořníkům. Nastává tak pravidelné krmení rybiček a rozprava o tom, zda nepřehodnotnit jídelníček. V plánu byla na tuto plavbu makrobiotická strava. Nakonec volíme kompromis. Vezmeme za vděk čočkové polévce z Expres menu a sebereme síly na uvaření rizota.
Pokračujeme stále na zadní vítr. Jdu si na chvíli odpočinout. Ze spánku mě budí posádka s informací, že skutečný kurz dle GPS se liší od kompasového kurzu o 30°. Zjišťuji, že jsme byli snášeni mořským proudem a tak nařizuji změnu kurzu. Hlavní plachtu jsme doposud nevytáhli a spolehlivě uháníme pouze na genu. Kurz k našemu cíli se však nedaří přesně držet, protože vítr vychází přesně ze zádi a gena pak sama ráda přeběhne na druhou stranu. Proto vlastně mírně křižujeme po větru. Abychom stabilizovali polohu geny, rozhoduji o použití spinakrového pně. Jeden konec pně je třeba zaklesnout do otěže geny a druhý do oka na stěžni. Ve větru 20 knt a na rozvlněném moři to není tak jednoduché, jak se zdá. Zaklesávám peň do otěže. Houpání a poryvy větru však s otěží pohybují velkou silou do stran. K zaklesnutí pně do oka na stěžni pomáhá další člen posádky. Při tom peň z oka vysočí a vší silou narazí do brady nešťastníka, který letí alespoň 1 m dozadu. V tu ránu víme, že je zle. Je to však štěstí v neštění. Došlo ke ztrátě pouze ½ zubu. Situaci zlehčují delfíni, kteří se připluli podívat, co se to děje.
Slunce zapadlo, začalo pršet a s očekáváním ničeho dobrého zíráme na černé mraky před námi. Přikazuji nechat stažené plachty. Přichází průtrž mračen a vítr skokově zesiluje na 40 knt a viditelnost klesá na vzdálenost k přídi lodě. Posádka se schovává do podpalubí a vstříc počasí kormidluji sám. Za chvíli udeří dva blesky do moře kus před naši příď. Měním kurz, abych se vyhnul středu bouřky. Jak se na bouřku připravit? Od kormidla volám na posádku a sděluji jim, kde najdou hasící přístoje v případě úderu blesku do lodi. Naštěstí nebyly třeba. Jakmile se počasí trochu uklidní, přichází na palubu Marcel a Michal, aby mě mohli v kormidlování vystřídat.
Vjezd do Gibraltaru představuje ojedinělý zážitek. Před námi se vynořuje obrys Gibraltarské skály a vidíme řadu svítících zakotvených obchodních lodí. Po levé straně nás vítají světla z pobřeží Maroka na napravo ze španělského pobřeží.
Před půlnocí 18.10. doplouváme do zcela nové mariny Alcaidesa. A začíná plánování, kam další den vyrazíme.
Opět je deštivo. Házíme na sebe jachtařské oblečení. Původní plán byl vydat se na Gibraltarskou skálu. Já už jsem tam ale kdysi byl a je jasné, že při dnešním zamračeném počasí ze skály žádný výhled nebude.A tak drzý opičí gang, přesněji Makakové bezocasý dělali společníka zbytku posádky. Ti se na ni nechali za 16 EUR vyvést lanovkou. Zbyněk nám večer vesele vyprávěl, jak přišel nejen o banán, když si chtěl dát svačinu, ale drzé opice mu ukradli i lahev s pitím. Měl štěstí. Já jsem kdysi viděl, jak jednomu turistovi odcizili fotoaparát.
V r. 2019 jsme měli v Gibraltaru slunečno. A tak jsem se na skálu vydal, abych pořídil další fotografie přímo z Gibraltarské skály.
S Martinou jsme se nakonec rozhodli, projít se po Gibraltaru jako takovém, bez stanoveného cíle. Abychom si mohli anglickou část prohlédnout, museli jsme z té španělské projít přes hraniční přechod. Ten se nachází na podivné křižovatce. Silnici zde křižuje runway. Jedním směrem tak projíždějí auta a tím druhým přistávají a vzlétají letadla.
Gibraltar patří Velké Británii a dle legendy se na tom nic nezmění, dokud na skále opice zůstanou. Britská kolonie se rozkládá na ploše o velikosti 6,5 km². Z důvodu omezeného prostoru vede silnice právě přes dráhu mezinárodního letiště. To však není hlavním důvodem, proč je toto letiště řazeno k jedním z nejnebezpečnějších na světě. Problémem jsou jihozápadní větry, které při přistání způsobují silné turbulence, při kterých se letadlo může propadnout až o několik metrů. Letiště má jen jednu vzletovou a přistávací dráhu o délce 1 829 m jejíž oba konce končí v moři. A tak si říkám, že je fajn se do této oblasti podívat lodí. Najednou se rozsvítí semafor a závora na silnici padá dolů. Naše pohledy se upírají do nebe. Právě přistává letadlo.
Jakmile jsme prošli hraniční kontrolou, kde bylo nutné zadat otisky prstů a prokázat se pasem,mohli jsme konečně začít s prohlídkou. Cestou jsme zavítali do pár obchůdků. Martinu lákalo oblečení, mě zase technika. No, po pravdě jsme je z nich velmi rychle vycouvali. Je znát, že gibralrská ekonomika je založena na obchodu a turistice (ročně prý navštíví Gibraltar okolo 7 mil. turistů). Významným zdrojem příjmu jsou logicky finanční služby. Někde jsem četl, že na Gibraltaru je registrováno dokonce více firem, než má obyvatel. Platí se zde librami. V některých obchodech přijímají i euro.
Kručení v břiše jsme uspokojili v malé indické restauraci Raja hindustani.
V r. 2019, již zde restaurace nebyla. Další zajímavá místa v Gibraltaru jsme prošmejdili mnohem důkladněji právě při přeplavbě z Portugalska do Španělska.
Ještě se projdeme místním parkem a pomalu se začínáme vracet k lodi.
Díváme se na skálu Rock of Gibraltar, která odděluje Gibraltarskou zátoku od Středozemního moře. Gibraltar nemá žádný pramen vody. Proto jsou na vrcholu skály postaveny rozsáhlé nádrže na sběr dešťové vody. Dále je využívána reverzní osmóza.
Mraky se zde stále honí a přeháňka střídá přeháňku. Na lodi se tak zahřejeme horkým kakaem a jako zákusek přidáme sušenku.
Dle předpovědi počasí se v Atlantiku, na západ od Gibraltartu, vytvořila tropická cyklóna. Na jejím okraji, který zasahuje k Gibraltarské úžině je rychlost větru 40 – 65 knt. Odkládám vyplutí a raději zůstáváme další noc v marině. Cyklóna by se měla pohybovat směrem na Madeiru. Dáváme ji tak náskok a doufáme, že ji další dny nedoženeme.
V úterý, v pravé poledne a za silného deště, opouštíme Gibraltar.
Před vyplutím je velmi diskutováno téma mořské nemoci. Borax, Kinedril ani zázvorový sirup na 1. etapě nikomu nezabral, a tak se posádka rozhodla přistoupit k nalepení Scopodermových náplatí. Náplast je nutné nalepit 6 h před vyplutím za ucho a ponechá se tam 3 dny. Scopolamin proniká kůží ke střednímu uchu a tlumí vestibulární systém. Mezi jeho nežádoucí účinky patří i rozostřené vidění, kterým později trpěla Martina a po 2 dnech náplast raději odstranila.
Po oblepení uší všech členů posádky můžeme vyplout. Proplétáme se mezi množstvím zakotvených obchodních lodí, které čekají na svůj čas vykládky či nakládky v přístavu.
Pořizujeme poslední fotografie pevniny, kterou dlouho neuvidíme.
Plujeme vstříc dalekým vodám Atlantiku na zadní vítr do 20 knt. Předpokládal jsem, že poplujeme v jižním větru. Okraj cyklony, by pro nás znamenal boční vítr a tedy i rychlou plavbu. Cyklona se však vzdaluje větší rychlostí než my plujeme, a proto se ocitáme v bezvětří. Spouštíme motor.
Přichází první noc.
Druhý den vítr chytáme slabý jižní vítr, který nás pohání rychlostí 5 knt. Potkáváme jednu plachetnici, která pluje podobným kurzem.
Vítr zcela utichá a nastupuje ke slovu motor. Zato máme počasí ideální na výklad práce se sextantem a stanovení naší polohy z kulminace slunce.
Oceán mne zlákal ke krátké koupeli na laně za lodí.
Další den se rozfoukává. Vítr přišel však spolu s vydatnými dešťovými přeháňkami.
Tak už zase pořádně jedeme až 8 uzlů.
Mořskou nemocí nyní trpí už jeden člen posádky. Ostatní tuto etapu zvládají dobře. Otázka je, zda je to psychickou pohodou či účinkem Scopodermu.
Nádherný páteční večer plný barev. Noc však vyplnil liják z těchto krásných mráčků. Abychom dodržovali denní průměr 4,5 knt, musíme opět jet na motor. Sobota 24.10. nás vítá zesílením větru a jeho stočením ze severu. Dostáváme zadoboční vítr o síle 24 uzlů.
Po pěti dnech 25.10.2015 v neděli spatřujeme pevninu - ostrov Madeira.
Míříme do mariny Quinta Do Lorde, která leží na východě ostrova.
Chceme doplnit naftu, abychom byli připraveni na další etapu, ale s překvapením zjišťujeme, že čerpací stanice má posledních 13 l. Za to marina je přepychová. Jsme rádi, že nejsme vyvázáni v rušném přístavu ve Funchalu.
Na poznávání Madiery máme dva dny. Rozhodli jsme se půjčit si auto a udělali jsme dobře. Později zjišťujeme, že mnoho horských túr není přístupné místní dopravou. Madeiřané tímto podporují místní firmy a organizují pěší túry s průvodcem - za což si nechají v odpovídající výši zaplatit. To není nic pro nás.
Hned ráno vyrážíme půjčeným autem do hlavního města Funchal. To nás uvítalo rachotem sbíječek, hustým provozem a hlukem. Návštěvu města jsme začali v místním přístavu, který je momentálně rozšiřován. Hlavní přístav je ze západní a jižní strany obklopen malým jachetním přístavem. Na začátku mola je malá vyhlídková věž s výhledem nejen na hotely s bazény ale i pobřeží.
Na kraji hlavního přístavu kotví kopie Kolumbovy plachetnice Santa Maria. Loď je dlouhá 22 m a široká 7 m. Hlavním znakem, kterým se liší od originálu je na první pohed patrný naftový motor s lodním šroubem. Na lodi se pořádají turistické výlety. Posádka je stylově oblečena a kapitán jí stylově vítá s papouškem na rameni. Nechybí mu páska přes oko.
Jedeme po hlavní ulici kolem přístavu. Madeira je nazývána ostrovem věčného jara či ostrovem květin. Tento fakt se odráží i ve městě.
Madeiřané jsou na turisty připraveni. Neustále staví nové hotely - dokonce vozí písek ze Sahary. Silnice jsou díky dotacím z EU ve velmi dobrém stavu a nabídnou projížďku řadou tunelů, podjezdů, najdezdů, mostů i dálnic. Jen jejich značení je pro nás dosti zoufalé. Odkázáni na svoji intuici tu trochu bloudíme. Směrovníky tu nejsou na každé křižovatce, a tak si musíme prostě poradit sami. Bez navigace je to další dobrodružství. Omlouvou za tyto komplikace jsou nádherné výhledy.
Madeira je vyhlášena krásnou přírodou. V říjnu zde moc květin není, ale příroda ukazuje svou divokost v podobě vysokých travin, banánovníků, vinné révy a hlavně zelené barvy, která je všude kolem. Vydáváme se za krásami tohoto ostrova do botanické zahrady Jardim Botánico. Nad město vyjíždíme autem. Spojka smrdí a já z dvojky přeřazuji na jedničku, s kterou si v těchto kopcích většinou vystačím. Doufám, že to vyjedeme. Auto těžce odfukuje a míří vzhůru úzkými strmými uličkami protkanými serpentinami. Najednou se proti nám vyřítí auto a já musím couvat. No, je to docela adrenalin. Na některých místech je úhel sklonu silnice i 30°.
Cesotu jsme však zahlédli jízdu na tradičních proutěných saních „carro de cesto“, které svištěly po asfaltové silnici za asistence bíle oblečených mužů v slamácích. Původní plán okamžitě měníme a necháme se svézt. Nakonec však shledáváme, že daleko zajímavější, než samotná jízda byl velmi dobře organizovaný servis lidí zajišťujících tuto službu. Než jsme sjeli se saněmi dolů, už na nás čekala naše fotografie z jízdy v almanachu. Samozřejmě za poplatek dalších 10 EUR. Tu necháváme místním na pamatku a svištíme dál.
Míříme do městečka Santana, které leží cca 42 km od Funchalu. Je proslulé především díky malebným lidovým domečkům zvaným Casas de Clmos. Domečky mají doškovou střechu sahající téměř až na zem a barevné rámování kolem okének a dveří. Působí pohádkově. Dnes představují především turistickou atrakci a tak není problém v jednom z nich koupit tradiční medový koláč či madeirské víno. Projížďkou po městě se nám jich podařilo zahlédnout asi 10 z nichž některé jsou obydlené.
Následně vedou naše kroky do přírody. Vybrali jsme si levádu Caldeirao Verde. A naprosto nás nadchla! Byla divoká a přitom romantická. Občas jsme museli překročit či podlézt nějakou větev, jindy nám nabídla nádherný výhled do krajiny.
I menší vodopády nám daly pocítit svou sílu. V některých úsecích cesty se jim opravdu nedá vyhnout.
Kapající voda ze stěn, cákající voda z vodopádů, louže na cestě. Dotyk s přírodou je zde naprosto hmatatelný. Cesty kolem levád dříve sloužily těm, kteří je čistili a udržovali. Dnes slouží turistům.
Leváda byla vybudována v minulosti jako zavlažovací systém, jehož cílem bylo převést vodu z hor do nižších poloh s úrodnou půdou. Vznikla tak dlážděná korita, ve kterých mírným spádem tekla čistá voda. Při jejich vzniku však přišlo o život mnoho dělníků. K jejich vybudování v naprostě většině bylo použito krumpáčů a lopat.
Na severu ostrova převažují větry a deštivé počasí. Horský masiv uprostřed ostrova staví hráz těmto větrům. V závětří ostrova tedy prší poměrně zřídka a proto byly vytvořeny levády, které přivádí vláhu na jih ostrova.
Cestou projdete spoustou úzkých tunelů. Pokračujeme do Pekelného kotle a tunelem Pico Ruivo, který je dlouhý 2,4 km. Přdevším v tomto tunelu doporučujeme čelovku, ale je vhodná i v těch předchozích, které jsou kratší. Z tunelu Pico Ruivo se dá sestupit k vodní elektrárně. Někdy je nutné jít po okraji zítky levady, její šířka je cca 30 cm.
Nakonec jsme ušli asi 20 km, ale vůbec jsme nebyli unavení. Výhodou levád totiž je, že vedou po vrstevnicích a tak je většina z nich vhodná i pro děti.
Den zakončíme na vyhlídce Cabo Girao, která leží cca 20 km jihozápadně od Funchalu. Vyhlídková plošina je zvláštní především tím, že stojíme na skleněných dlaždicích a pod námi je 580 m. Vyhlídka nabízí parádní výhled, bohužel si na něj budeme muset chvíli počkat spolu s osatními turisty.
Dva dny poznávání Madeiry uběhly rychle a po natankování nafty ve středu 28.10. vyplouváme na poslední přeplavbovou etapu z Madeiry na Tenerife.
Meterologická prognóza pro nás není povzbudivá. Slibuje na následující dny téměř absolutní bezvětří. Vyplouváme na motor.
Poslední ohlédnutí za Funchalem a letištěm s dráhou postavenou na pilotech nad mořem.
Tato etapa je ve znamení totálního bezvětří, kdy nás k cíli žene převážně motor. Plavbu zpestřují delfíni, kteří se na nás připluli podívat.
Zajímavostí u delfína obecného je to, že ke spánku využívá jen jednu polovinu mozku. Druhou hemisférou je bdělý a dokonce může poloviny střídat. Pluje rychlostí až 60 km/h.
Jsme šťastni z jejich společnosti. Tento druh delfína má však štěstí. K chovu v zajetí se nehodí, protože odmítá spolupracovat a jejich uhynutí nastávalo zpravidla do jednoho roku. Často dokonce docházelo k sebevraždám narážením do stěn nádrže.
Okolo nás je jen širý oceán. Ten dává prostor každému z nás, hlouběji se ponořit do svých myšlenek a více vnímat sám sebe.
Trochu fouklo, tak hned vytahujeme plachty.
V noci, ze středy na čtvrtek slyším nezvyklý zvuk z motorového prostoru. Dávám pokyn k vyřazení rychlosti a poslouchám, jak se zvuk změní. Podivný zvuk ustal. Zkouším přidat plyn bez zařazení rychlosti na stejné otáčky jako jsme měli při plavbě. Usuzuji, že zvuk souvisí s otáčením lodního šroubu. Musíme počkat na světlo, abych mohl zkontrolovat, zda se na něj něco nenavinulo. Vzhledem k úplnému bezvětří lod zůstává stát do rána neovladatelná a pouze mořský proud nás posouvá nepatrnou rychlostí 0,2 knt. V 7:30 h zjištujeme, že na šroubu nic navinuto není a hřídelí se šroubem lze volně rukou otáčet.
Po nastartování a zařazení rychlosti se opět ozve nezvyklý zvuk. Další zjištění je dost nepříjemné. Zvuk vychází z převodovky, ze které unikla značná část oleje a zbývající olej již není olejem, ale emulzí oleje a mořské vody. Odhaduji, že došlo k poškození těsnícího gufera hřídele šroubu. Tuto opravu nelze provést na moři a bude vyžadovat vytažení lodě do suchého doku. Nepříjemné na celé skutečnosti je, že do cíle a zároveň k nejbližší pevnině zbývá 180 NM a to v bezvětří, kdy jsme odkázáni pouze na motorový pohon. Naštěstí mám v zásobě 8 l převodového oleje, a tak je možné alespoň v průběhu další plavby do převodovky doplňovat nový olej. V 9:00 h se na motor v nižších otáčkách do 1 500 ot/min ubíráme vpřed. Celý prostor kolem převodovky důkladně vytíráme, abychom zjistili, kudy olej uniká. Objevil jsem, že olej prolíná z bloku motoru v místě jedné z bočních děr s vnitřním závitem, které jsou zde pro připevnění příslušenství v jiné možné zástavbě. Situaci řeším utěsněním této díry zašroubováním šroubu M12 s těsnící podložkou.
V pátek 30.10.2015 připlouváme ke břehům ostrova Tenerife. Za celou etapu se vítr nezvedl.
Nejdříve musíme doplnit nádrž s naftou. Většinu jsme ji na této etapě spotřebovali. Protože špatně mazaná převodovka emulzí začala selhávat hlavně při řazení rychlostí, musíme těsně před vjetím do přístavu dolít čistý olej do převodovky, aby se mi při manévrech nezaseklo ovládání vpřed/vzad. Prostor u čerpací stanice v Puerto Chico je vemi malý a přijíždí se k ní úzkou dráhou mezi vyvázanými loděmi. Po natankování vyplouváme od čerpací stanice a směřujeme do cílového přístavu v Santa Cruz.
Cestou do mariny proplouváme průmyslovou částí přístavu, kde jsme míjeli tento kolos - těžební plošinu.
S padající tmou šťastně doplouváme do cíle. Noční město Santa Cruz září před námi.
Konečně jsme definitivně vyvázání v marině de Santa Cruz a naše plavba zde končí. Celkem jsme napluli 1 150 NM.
V sobotu ráno se rozhlížíme po okolí mariny.
Město Santa Cruz je posazeno do svahů hor. A mně běží hlavou, že musím zjistit kontakt na servis, aby mohlo dojít k opravě převodovky. Okolí, moc nevnímám. Tato marina není technicky vybavena na servis lodí a nedisponuje ani jeřábem a suchým dotkem. Dostávám kontakt na nedaleký obchod s jachtařskými potřebami Spinnaker Canarias, který nabízí servis lodí. S velmi ochotným prodavačem se domlouvám na dalším postupu. Převodovku je však od firmy Lombardini, čekaní na náhradní díly bude zdlouhavé. Neočekáváně mě tak čekají minimálně 2 lety na Tenerife, kdy musím převézt loď z mariny do suchého doku. Příčinou celé této situace bylo namotání lana na lodní šroub v létě na Malorce, hned po té, co jsme se vrátili z nádherného ostrova Cabrera. Problém patrně způsobily spečená vlákna lana, která se nepodařilo zcela z hřídele odstranit a při dalším provozu postupně narušila těsnicí gufero. Docházím k závěru, že po každém namotání lana na hřídel bude vhodné loď co nejdříve vyndat z vody a hřídel dokonale zbavit zbytků vláken a vyměnit gufero. V návodu převodovky jsem se také dočetl, že je vhodné ho měnit každé 2 roky.
Na poznávání ostrova Tenerife máme ještě pár dnů. Na dnešní den chci půjčit auto, ale zjišťuji, že to není tak jednoduché. Právě přijel ranní trajekt a všechna auta jsou vypůjčena. Nakonec se mi podaří sehant auto na zítra. Bude to Fiat Panda za 33 EUR/den včetně pojištění. S Martinou plánujeme, kam se podíváme. První cíl je jasný - naše kroky povedou na vrchol sopky Pico de Teide a zároveň nejvyšší horu Španělska. Už samotná cesta je plná silných vjemů. Často zastavujeme a procházíme se po krajině.
Náš cíl je na obzoru.
Krajina kolem sopky vznikla vulkanickou činností a vypadá jako měsíční. Známá je také tím, že se zde točily Hvězdné války či film Planeta opic.
Parkujeme přímo u lanovky, kde po 10 h zbývá posledních pár místeček. A jdeme si stoupnout do fronty na vstupenky. Než na nás přijde řada, trvá to asi 30 min. Posledních 150 m na vrchol je přístupných pouze na předem zajištěné povolení, které je zdarma. To jsem vyřizoval již 2 měsíce před plánovaným výstupem. Jdeme po udržovaném chodníčku až do výšky 3 718 m.n.m. Teplota je zde +1°C a fouká 30 knt. Na vrcholu se ocitáme ve 13 h, svítí sluníčko, a tak je nám příjemně. Fumaroly zde vydechují typické sirné výpary. I výhled je fantastický. Mraky pomalu odstupují a my můžeme dohlédnout až k pobřeží.
Večer si s posádkou dáváme společnou večeři. Zavítáme do restaurace specializované na paellu El Rincón de las Paellas ve městě Santa Cruz. Vaří zde kuchař, který získal mnoho ocenění právě za tento pokrm. Jídlo je excelentní. Paella je jídlo podobné rizetu. Jen nás překvapilo, že se k cenám na jídelním lístku přičetlo ještě 7 % z ceny objednávky.
Poslední den před odletem nás čekají spíše více komerční cíle. Míře do mariny „San Miguel“ , kde se na 1 h ponoříme do mořských hlubin v ponorce od firmy Submarine Safaris. Rezervujeme místa přes internet a získáváme tak 15 % slevu. I tak je cena dost vysoká.
Každého, po příchodu na ponorku vyfotí profesionálí fotograf. Než vyplujeme, máme možnost si ponorku prohlédnout.
Ponor do 30 m je však ojedinělý zážitek. Ponorku doprovází loď s potápečem, který v průběhu ponoru krmí ryby a vy tak máte jistotu, že určitě nějaké uvidíte. My jsme viděli rejnoky, pakambaly, mořana obecného, barakudy... Také jsme se dozvěděli, že ponorka stála 3 mil. EUR, její provozní hloubka je až 60 m a byla vyrobena speciálně pro cestovní ruch. Po ponoru nás v marině čeká Certifikát o absolvování ponoru a možnost zakoupit si naši fotografii v pamětních deskách za 8 EUR. My jsme si udělali svoji.
Dále se vydáváme na severo-západní část ostrova do Loro Parque ve měste Puerto de la Cruz. Ten patří k nejnavštěvovanějším atrakcím na tomto ostrově. Je to kombinace botanicko zoologické zahrady, která určitě stojí za návštěvu. Procházíme se nádhernou zahradu s palmami, pozorujeme obrovské množství pestrobarevných papoušků (někteří jsou cvičení), bílé tygry, gorily a další a další zvířata. Hlavním lákadlem jsou pravidelná vystoupení delfínů, lachtanů či kostek. Nás naprosto dostaly právě nádherné kosatky. Jejich dech beroucí představení s emotivní hudbou jsme viděli rovnou 2x. Jen ta představa, být ve vodě s kosatkou o váze 3 600 kg mi přijde šílená.
Vidět kosatky na vlastní oči z takto bezprostřední blízkosti je velmi silný zážitek, který se běžnému smrtelníkovi jinde než na podobné show těžko podaří. Přesto se tu nabízí etická otázka. „Má vůbec člověk právo vytrhnout kosatku či jakékoliv jiné zvíře z volné přírody a chovat ho v zajetí?“ K tomu zamyšlení mě přivedl film Černý zabiják, který jsem viděl až po představení v Loro Pargue. Kosatky jsou velmi sociální zvířata, která tvoří rodiny. V akváriu o tohle ale nejde. Nejen že kosatky soupeří mezi sebou, vzájemně se napadají a zraňují, ale existuje množství případů, kdy kosatky v zajetí napadli a zabili své cvičitele. Všechno to ale začíná už mnohem dřív - odlovem mláďat ve volné přírodě…
I představení delfínů je plné triků a zábavy. I když Loro Parque je svou rozlohou menší než ZOO v Praze, je zařazen k nejkrásnějším ZOO v Evropě. A s tím mohu jen souhlasit.
Překrásnou expozicí je i akvárium s 15 metry dlouhým podmořským tunelem, v kterém kolem vás plavou žraloci a rejnoci. Loro Parque je posledním místem, které navštěvujeme. Plní dojmů se vracíme na loď, kde nás čeká balení a následně odlet domů.
Gibraltarská skála – skála plná opic. Cena lanovky je 16 EUR.
přístav ve Funchalu - zde najdete repliku Kolumbovy plachetnice Santa Maria, na které můžete i vyplout
jízda na tradičních proutěných saních „carro de cesto“ - po asfaltové silnici. Cena je 30 EUR/2 osoby.
Leváda Caldeirao Verde - je plná tunelů, vodopádů a nádherných scenérií
Sopka Pico de Teide - výška 3 718 m.n.m. Pozor, pro výstup na úplný vrchol je nuté si předem vyřídit povolení přes internet.
Cena zpáteční jízdenky na lanovku je 27 EUR/osobu.
Restaurace El Rincón de las Paellas v Santa Cruz - můžete zde ochutnat typické španělské jídlo paellu
Ponorkou Submarine Safaris do hlubin - cena je 45 EUR/osobu. Ponoříte se hloubky 30 m. Pozorování ryb je zaručeno díky potápěči,
který v průběhu ponoru ryby krmí.
Loro Parque - je botanicko zologická zahrada. Láká především na představení kosatek. Vstupné je 23 EUR/osobu.
-Gibraltar: marina Alcaidesa - cena 20 EUR/noc.
-Madeira: marina Quinta do Lorde - cena 40 EUR/noc. Marina je součástí oploceného hotelového komplexu. Cena nafty je 0,90 EUR/l.
V marině najdete malý obchůdek s nejnutnějšími potravinami,
restauraci, dokonce i místnost, kde se můžete v klidu usadit s notebookem a připojit ho na proud. Wifi je k dispozici zdarma, ale neměla dosah až do lodi.
Přes kancelář mariny si lze půjčit i auto. Cena malého auta byla 42 EUR/den + pojištění.
-Tenerife: marina Santa Cruz
Tyto informace jsou aktuální k datu vytvoření reprotáže.
Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.
Desetidenní přeplavba z Norska kolem Dánska do Německa. Vypluli jsme z Bergenu, zastavili se na ostrůvku Espevaer a dále pluli do Lysefjordu, jehož skalnaté stěny spadají do vody z výšky přes 1 000 m. Poslední zastávka v Norsku proběhla ve Stavangeru odkud míříme do Kodaně. Při přeplavbě z Dánska se vydáváme k Öresundskému mostu, který točím z paluby plachetnice dronem. Baltským mořem plujeme až do našeho cíle v Německu - do Greifswaldu.
Plavba po Jadranu je tentokrát zaměřená především na nový prvek, a to plavbu s naším 2 měsíčním synem. Největší výzvou bylo zhotovení závěsu pro spokojené odpočívání miminka, ale i to se nakonec podařilo. Vlastní trasa nebyla tak důležitá a byla operativně přizpůsobována aktuálním podmínkám. Vypluli jsme z ostrova Murter a směřovali do oblasti Kornatů, na Istrije až po Rovinj, Palagružu a ostrov Vis. Podívejte se na film, jak probíhala plavba s miminkem na palubě.
16 dní a 880 námořních mil Tyrhénským a Jónským mořem zpestřený relaxem v termálních lázních na ostrově Ischia. Tím však naše zážitky nekončí. Poprvé mi vypadl za jízdy člen posádky - vlastní dcera. Velké dobrodružství zažíváme i při výstupu na sopku Stromboli bez průvodce, na které pozorujeme žhnoucí lávu a erupce. Zaujal nás i malý romantický ostrůvek Strombolichio. Vstupním místem do Řecka se pro nás stává ostrov Kythira a dále naše plavba směřovala na Krétu, kde jsme obdivovali krásy města Chania, proslulého svou benátskou a tureckou architekturou.
Přečtěte si článek , ve kterém jsou uvedeny mimo jiné i souřadnice navštívených míst. Článek vyšel v časopise My Boat 3/2015.